Barbetovití

Jak číst taxoboxBarbetovití
alternativní popis obrázku chybí
Barbet velký
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádšplhavci (Piciformes)
Čeleďbarbetovití (Megalaimidae)
Blyth, 1852
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Barbetovití[1] (Megalaimidae) je čeleď ptáků z řádu šplhavců, kteří obývají orientální oblast.

Systematika

Barbetovití jsou poměrně nově rozeznanou čeledí. Status skupiny barbetů se měnil s tím, jak se vyvíjela klasifikace šplhavců, která byla překopána zejména po příchodu genetických analýz. Druhy, které se dnes řadí k barbetovitým, byly původně řazeny k vousákovitým (Capitonidae), kteří obývají Jižní a Střední Ameriku.[2][3] Někdy se naopak vousákovití i barbetovití řadili k tukanovitým (Ramphastidae),[4] kde po vydělení vousáků a barbetů do samostatných čeledí zbyli už jen praví tukani a arassariové. Moderní výzkumy DNA z počátku 21. století ukázaly, že barbeti z orientální oblasti tvoří samostatnou skupinu, která byla vyčleněna do samostatné čeledi.[2][3]

Seznam druhů

Rozeznávají se následují druhy barbetů:[5][6]

podčeleď Megalaiminae

  • rod Psilopogon
    • barbet pruhozobý (Psilopogon pyrolophus)
    • barbet velký (Psilopogon virens)
    • barbet červenořitý (Psilopogon lagrandieri)
    • barbet hnědohlavý (Psilopogon zeylanicus)
    • barbet čárkovaný (Psilopogon lineatus)
    • barbet bělolící (Psilopogon viridis)
    • barbet zelenouchý (Psilopogon faiostrictus)
    • barbet hnědohrdlý (Psilopogon corvinus)
    • barbet zlatovousý (Psilopogon chrysopogon)
    • barbet pestrobarvý (Psilopogon rafflesii)
    • barbet rudohrdlý (Psilopogon mystacophanos)
    • barbet jávský (Psilopogon javensis)
    • barbet žlutočelý (Psilopogon flavifrons)
    • barbet žlutohrdlý (Psilopogon franklinii)
    • barbet zlatohrdlý (Psilopogon auricularis)
    • barbet černobrvý (Psilopogon oorti)
    • barbet vietnamský (Psilopogon annamensis)
    • barbet chajnanský (Psilopogon faber)
    • barbet tchajwanský (Psilopogon nuchalis)
    • barbet modrolící (Psilopogon asiaticus)
    • barbet kraský (Psilopogon chersonesus)
    • barbet bornejský (Psilopogon monticola)
    • barbet černovousý (Psilopogon incognitus)
    • barbet malajský (Psilopogon henricii)
    • barbet plamenočelý (Psilopogon armillaris)
    • barbet zlatošíjný (Psilopogon pulcherrimus)
    • barbet žlutouchý (Psilopogon australis)
    • barbet modrohrdlý (Psilopogon duvaucelii)
    • barbet černohrdlý (Psilopogon eximius)
    • barbet srílanský (Psilopogon rubricapillus)
    • barbet malabarský (Psilopogon malabaricus)
    • barbet zvučnohlasý (Psilopogon haemacephalus)

podčeleď Caloramphinae

  • rod Caloramphus
    • barbet hnědý (Caloramphus fuliginosus)
    • barbet tmavý (Caloramphus hayii)

Popis

Barbet rudohrdlý (Psilopogon mystacophanos)

Jedná se o menší ptáky s délkou těla kolem 15–25 cm. Tělo je malé, avšak statné, krk natolik krátký, až se zdá, že není vůbec přítomen. Zobák kónického tvaru je krátký, avšak velmi silný s ostrou špičkou.[4] Barbeti jsou známí svým nápadně zbarveným opeřením, které je většinou zelené až olivově hnědé, některé druhy mají v oblasti hlavy nápadné kontrastní vzorce. Barbeti mívají u kořene zobáků štětiny.[7]

Biologie

Barbeti jsou častěji slyšet, než vidět. Většinou se pohybují vysoko v korunách stromů, kde sbírají ovoce, hlavní složku jídelníčku většiny druhů. Mnoho druhů pojídá především fíky (Ficus). Některé jiné druhy však pojídají hlavně hmyz a další bezobratlé, případně i menší obratlovce, jako jsou žáby.[7] Jak už se sluší na zástupce řádu šplhavců, jedná se o velmi dobré šplhače po stromech.[8]

Většina druhů je monogamních. Stavba hnízda, inkubace i péče o mláďata je sdílená mezi oběma partnery, některé druhy mají kooperativní rozmnožovací systém, kdy tyto zmíněné činnosti pomáhá zajišťovat skupinka barbetů. Hnízdí hlavně v dutinách, které si partneři společně vydlabou v uschlém dřevě nebo případně v termitištích. Kladou 1–6 vajec přímo na dno dutiny bez vystýlky. Vývoj ptáčat po vyklubání je jen pomalý, hnízdo opouští kolem věku 5–6 týdnů.[7]

Výskyt

Hlavní habitat druhu tvoří lesy, v nichž barbeti nejsou příliš vybíraví. Vyskytují se v opadavých i stálezelených lesích primárního i sekundárního typu, od nížin po vysoké hory. Některé druhy lze nalézt i v oblastech lidských sídel jako jsou zahrady a sady.[7]

Ohrožení

Obecně se dá říci, že barbety nic akutně neohrožuje, nicméně zánik lesních habitatů v jižní Asii pokračuje rychlým tempem, a tak se dá předpokládat, že zejména druhy s omezenou oblastí výskytu budou v budoucnu čelit ohrožení následkem úbytku přirozených stanovišť.[7]

Odkazy

Reference

  1. České názvosloví ptáků světa [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20203-11-29. 
  2. a b BARKER, F. Keith; LANYON, Scott M. The Impact of Parsimony Weighting Schemes on Inferred Relationships among Toucans and Neotropical Barbets (Aves: Piciformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2000-05-01, roč. 15, čís. 2, s. 215–234. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1006/mpev.2000.0752. (anglicky) 
  3. a b MOYLE, Robert G. Phylogenetics of barbets (Aves: Piciformes) based on nuclear and mitochondrial DNA sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2004-01-01, roč. 30, čís. 1, s. 187–200. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/S1055-7903(03)00179-9. (anglicky) 
  4. a b ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 S. 168–172. (anglicky) 
  5. Jacamars, puffbirds, barbets, toucans, honeyguides. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. České názvosloví ptáků světa: Šplhavci [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-04-29]. Dostupné online. 
  7. a b c d e WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Asian Barbets (Megalaimidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. DOI 10.2173/bow.megala2.01. (anglicky) 
  8. GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. S. 113–123. (anglicky) 

Literatura

  • ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 (anglicky) 
  • GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. (anglicky) 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Megalaimidae na Wikimedia Commons
  • Taxon Megalaimidae ve Wikidruzích
Identifikátory taxonu