Samohybné dělo

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: Článek se soustředí na útočná děla a jejich genesi v období před druhou světovou válkou a vývoj během ní, částečně i na stíhače tanků, ostatní typy dělostřeleckých prostředků na samohybných lafetách zmiňuje jen letmo. Soustředí se hlavně na vývoj v Německu a SSSR. Absence pramenů.

Samohybné dělo je dělo umístěné na poháněném podvozku.^[1] Samohybná děla určená pro přímou palbu bývají označována jako útočná děla, vozidla vybavená protitankovou výzbrojí a určená k boji s tanky pak jako stíhače tanků. Kromě kanónů a houfnic bývají podobně konstruována také vozidla s minomety či raketomety.

Historie

První samohybné dělo Gun Carrier Mark I bylo vyvinuto během první světové války v roce 1917 ve Velké Británii. Celkem bylo vyrobeno 50 kusů, ale k jejich zapojení do bojů ve funkci mobilního dělostřelectva nedošlo. Dva stroje byly upraveny na vyprošťovací tanky,^[2] zbývající byly poprvé nasazeny během třetí bitvy u Yper jako transporty munice. Tuto roli zastávaly až do konce války.^[3]

Potřeba mobilního a účinného prostředku pro palebnou podporu pěchoty vyústila ve významný vývoj samohybných děl v meziválečném období a v průběhu druhé světové války, především pak v Německu a Sovětském svazu. Například vůbec nejpočetnějším strojem německé armády bylo samohybné dělo Sturmgeschütz III vyráběné od roku 1940 v několika variantách. Do roku 1945 bylo vyrobeno bylo přibližně 11 000 vozidel, po skončení války sloužil v řadě států, včetně Československa, kde byl zařazen ve výzbroji jako ShPTK vz. 40N (ShPTK - "Samohybný protitankový kanon"), později SD 75/40 N (SD - "Samohybné dělo"), vyřazen byl až v roce 1960. Podobně rozšířené bylo ruské samohybné dělo SU-76, kterého bylo vyrobeno přes 14 000 kusů. V počtu Sověty vyrobených vozidel jej předčil pouze tank T-34.

Jak Sturmgeschütz III, tak SU-76 byly postaveny na podvozcích existujících tanků Panzerkampfwagen III, respektive T-70. Na stejném principu byla vyráběna řada samohybných děl, například německý Hetzer zkonstruovaný na podvozku československého tanku LT-38, americký M7 Priest postavený na základech tanku M3 Lee či britský Bishop s podvozkem z tanků Valentine.

Samohybná děla a stíhače tanků Armády České republiky, Československé armády, a ČSLA

• SU-76, SU-85, ST-38 I, ST-38 II, StuG III, 43M Zrínyi II, SU-100, ISU-152, 2S1 Gvozdika, 2S4 Tulpan, 2S7 Pion, ShKH vz. 77

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu samohybné dělo na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.